Není to o moc jiné, ale nejsme sami. A v tom je síla.
Nedávno jsem četla o finské porodní asistence Hanně Porn, která se po smrti manžela přestěhovala za bratrem do amerického Massachusetts, kde v prvních dvou dekádách 20. století pomáhala ženám a jejich rodinám, převážně ve finské a švédské komunitě. Kromě péče o ženu v těhotenství a při porodu byla nápomocná ženám po porodu nejen jako porodní asistentka, ale také prováděla drobné domácí práce, vařila a pečovala o starší děti. Účtovala si dva až pět dolarů (v dnešní době by to bylo 1300 – 3500 Kč).
Snaha omezit její práci byla ze strany lékařů i státu neutuchající. Massachusetts v tomto bylo jedním z prvních států, který v USA striktně omezoval práci komunitních porodních asistentek. Argument lékařů byl jasný – nejsou dostatečně vzdělané a jejich péče není bezpečná. Mnohokrát byla souzena a odsouzena, a to jak k peněžním trestům, tak i k vězení. Přitom výsledky její práce byly skvělé. Pracovala velmi profesionálně. Za 11 let praxe byla u narození více než šesti set dětí, novorozeneckou úmrtnost měla o víc než polovinu nižší než lékaři. Konkrétně se jednalo o péči o 642 dětí, z nichž se 14 narodilo mrtvých a 14 jich zemřelo po porodu.
Její příběh by mohl být deprimující. I po sto letech jsou v některých zemích porodní asistentky stále stejně perzekvované, jako tomu bylo na začátku minulého století u Hanny Porn. Mohly bychom cítit smutek a beznaděj, že je naše profese stále podceňovaná a že se jí nedostává dostatek respektu. Naštěstí to tak není všude. To je určitě pozitivum. Především ale nejsme samy ani v potížích, se kterými se potkáváme. Následujeme generace porodních asistentek, které nám vyšlapávaly cestu. Pro ně bylo vykonávání profese mnohem složitější, než je teď pro nás. Už jen možnost pokračovat v jejich stopách je pro mě závazek. Závazek vůči mým předchůdkyním, jejichž práce byla natolik skvělá, že jen naše samotná existence na tomto světě je toho důkazem.
Hanna se nikdy nevzdala. Tvrdila, že se nemůže podřídit nařízením, která jsou nespravedlivá. Přestože oficiálně přestala působit v roce 1908, pravděpodobně doprovázela k porodům až do své smrti v roce 1913. A v tom vidím sílu jejího odkazu.
Porodní asistentky a jejich práce vytváří ve světě rozdíl. Rozdíl, který nevidíme na první pohled, protože roste spolu s dětmi, ale který se načítá a nakonec se odráží v celých generacích a v jejich přístupu ke světu. Můžeme se sami podívat kolem sebe a odpovědět si na otázku: Jak pečujeme o prostředí, ve kterém žijeme, a o lidi, se kterými v něm žijeme?
Kéž by mezi námi bylo co nejvíce porodních asistentek jako byla Hanna.
Opatrujte se moje milé kolegyně, a při vší té péči o ženy, nezapomínejte prosím na sebe.
Vaše Magda
