Ohlédnutí za kongresem ICM v Lisabonu v červnu 2026

Devět dní a nocí, tisíce porodních asistentek a společný hlas za budoucnost naší profese

Na začátku června nám naše klientky přály krásnou dovolenou v Portugalsku. A hlavně, ať si pořádně odpočineme! Přestože jsme v Lisabonu strávily devět nocí, dovolenou bych to rozhodně nenazvala. Bylo to devět dní intenzivních diskusí, přednášek, setkávání, sdílení zkušeností, někdy i velmi emotivních okamžiků. Devět dní, které nám znovu připomněly, proč má smysl bojovat za naši profesi. Takže co se vlastně dělo?

ICM – když porodní asistentky z celého světa rozhodují společně

Jak určitě víte, UNIPA je součástí Mezinárodní konfederace porodních asistentek (International Confederation of Midwives – ICM). Tato organizace sdružuje profesní asociace porodních asistentek z více než 120 zemí světa a představuje nejvýznamnější globální hlas naší profese.

Jednou za tři roky pořádá ICM celosvětový kongres. Letos se jeho 34. ročník uskutečnil v portugalském Lisabonu. Než se ale dostaneme k samotnému kongresu, musíme se zastavit u události, která mu předcházela a která je z pohledu budoucnosti porodní asistence možná ještě důležitější: třídenní zasedání Rady ICM – Triennial Council.

Za UNIPu se jej jako delegátka s hlasovacím právem zúčastnila Veronika Štěchovská a v roli pozorovatelky Anna Ťopková. Českou republiku dále zastupovaly Markéta Moravcová a Blanka Tiainen za Českou komoru porodních asistentek.

Tři dny, během kterých se rozhoduje o budoucnosti porodní asistence

Rada ICM je nejvyšším rozhodovacím orgánem konfederace. Setkávají se zde zástupci členských organizací z celého světa, aby společně rozhodovali o směřování ICM, jejích prioritách, vedení a odborných stanoviscích. A rozhodně nejde o pouhou formalitu.

Každá členská organizace má možnost prostřednictvím svých delegátů aktivně vstupovat do diskusí a hlasování. Právě zde vznikají rozhodnutí, která následně ovlivňují nejen činnost samotné konfederace, ale také mezinárodní odborné standardy a profesní politiku porodní asistence.

Pro nás jako UNIPu je nesmírně důležité, že u těchto jednání můžeme být. Česká republika totiž není izolovaným ostrovem. Problémy, které řešíme doma, se v různých podobách objevují po celém světě. A právě možnost podílet se na mezinárodním rozhodování nám dává příležitost přenášet zkušenosti a argumenty z a také do českého prostředí.

Jedním z důležitých bodů letošního jednání byla volba nového vedení ICM na období 2027–2029. Novou prezidentkou byla zvolena Alison Eddy z Nového Zélandu, která ve funkci vystřídala Sandru Oyarzo Torres. Evropskou zástupkyní ve vedení ICM se stala Lia Brigante z Velké Británie.

Vedle personálních rozhodnutí se Rada věnovala také odborným stanoviskům a strategickým otázkám. Mezi důležité dokumenty přijaté v Lisabonu patřilo například stanovisko podporující vytvoření pozice národní hlavní porodní asistentky (National Chief Midwife). Jde o významnou otázku, protože porodní asistence v mnoha zemích stále nemá dostatečné zastoupení na nejvyšších úrovních zdravotnického rozhodování.

ICM tím zdůrazňuje, že porodní asistence potřebuje vlastní odborné vedení, které bude schopné ovlivňovat zdravotní politiku, vzdělávání, regulaci profese i organizaci péče. A právě v českém prostředí je tato otázka mimořádně aktuální. Jedno z nejdiskutovanějších rozhodnutí letošní Rady se však týkalo úplně jiného tématu.

Indigenous Midwives – když se střetnou odborné standardy a tradiční péče

Jedním z nejsilnějších a zároveň nejkontroverznějších témat celého setkání se stalo postavení porodních asistentek z řad původních obyvatel – Indigenous Midwives. Abychom pochopili, proč toto téma vyvolalo tak silné emoce, musíme se nejprve podívat na jeho širší kontext.

V mnoha částech světa existují komunity, ve kterých se znalosti spojené s těhotenstvím, porodem a péčí o ženy předávají po generace. Tradiční porodní průvodkyně a pečovatelky mají v těchto společnostech nezastupitelné postavení. Jejich práce není pouze zdravotnickou službou, ale také součástí kulturní identity, komunitních vztahů a kontinuity péče.

Zároveň však ne všechny osoby poskytující tradiční porodní péči absolvovaly vzdělání odpovídající mezinárodní definici porodní asistentky podle ICM. A právě zde vzniká zásadní otázka: Jak chránit odborné standardy regulované zdravotnické profese a současně respektovat tradiční znalosti, kulturní odlišnosti a právo původních obyvatel na péči, která odpovídá jejich potřebám?

ICM přijala v roce 2021 stanovisko Partnership Between Indigenous and Non-Indigenous Midwives, které se věnovalo spolupráci mezi porodními asistentkami z původních komunit a ostatními porodními asistentkami. Na letošním zasedání Rady však bylo navrženo jeho dočasné pozastavení.

Podle následného oficiálního vysvětlení ICM dokument dostatečně jasně nevymezoval používané pojmy a jejich vztah k mezinárodní definici porodní asistentky. To mohlo způsobovat nejasnosti zejména v prostředí mezinárodní zdravotní politiky, kde mají odborné definice zásadní význam.

Pro dočasné pozastavení stanoviska hlasovalo 83 % delegátů členských asociací

Stanovisko tedy nebylo definitivně zrušeno. Bylo pozastaveno na jeden cyklus Rady s cílem jeho přepracování a opětovného předložení k hlasování v roce 2027. Tím však celá záležitost rozhodně neskončila.

Protest přímo na pódiu kongresu

Během plenárního zasedání věnovaného modelům porodní asistence vystoupily porodní asistentky z původních komunit a jejich podporovatelé přímo na pódium. Jednou z osobností, které na problém veřejně upozornily, byla Nicolle L. Arthun, porodní asistentka z národa Navajo a zakladatelka iniciativy Changing Women Initiative.

Protestující požadovaly uznání svého postavení, odpovědnost vedení ICM a skutečné zapojení původních komunit do rozhodování o dokumentech, které se jich bezprostředně týkají. Rozhodnutí o pozastavení stanoviska totiž část těchto porodních asistentek vnímala jako další zpochybnění jejich hlasu a postavení v rámci globální porodní asistence.

Původní obyvatelé mnoha zemí byli po generace vystaveni kolonialismu, diskriminaci a systematickému potlačování vlastních tradic. Tradiční způsoby péče o těhotné ženy a rodičky byly v některých oblastech vytlačovány západními zdravotnickými modely, často bez dostatečného respektu ke kulturním potřebám komunit.

Z tohoto pohledu není diskuse o definici porodní asistentky pouze odbornou otázkou. Je také otázkou identity, historické zkušenosti, přístupu ke vzdělání a práva komunit podílet se na rozhodování o vlastní zdravotní péči.

ICM následně 17. června vydala oficiální prohlášení, ve kterém uznala obavy a frustraci porodních asistentek z původních komunit. Současně zdůraznila, že jejím úkolem je chránit porodní asistenci jako vzdělanou, regulovanou a odpovědnou zdravotnickou profesi.

ICM také uznala, že kolonialismus, rasismus a historické vylučování původních obyvatel ze vzdělávacích systémů vytvořily významné překážky v přístupu k formálnímu porodnickému vzdělání. Řešením proto nemá být ignorování tradičních znalostí, ale vytváření dostupných, kulturně citlivých vzdělávacích cest, které umožní propojit odborné kompetence s potřebami jednotlivých komunit.

Probíhá revize stanoviska, do které mají být zapojeni také zástupci původních komunit.

Co si z této diskuse můžeme odnést?

Možná se zdá, že jde o téma vzdálené české porodní asistenci. Ve skutečnosti nám ale připomíná něco velmi důležitého. Porodní asistence není jen soubor klinických postupů. Je to také vztah, důvěra, respekt k ženě a prostředí, ve kterém žije. Zároveň však musí být bezpečnou a odborně ukotvenou zdravotnickou profesí.

A právě hledání rovnováhy mezi těmito principy patří k největším výzvám současné porodní asistence. Lisabon ukázal, že ani v rámci jedné globální profesní organizace nemusí panovat shoda na všech otázkách. A že skutečná spolupráce někdy znamená také schopnost vést nepříjemné, ale potřebné diskuse.

O jeden milion porodních asistentek více!

V sobotu, den před oficiálním zahájením kongresu, se uskutečnil pochod za „Jeden milion porodních asistentek více“ – One Million More Midwives. Pod rozpáleným lisabonským sluncem se sešly porodní asistentky, jejich rodiny a podporovatelé z celého světa. Síla tohoto davu byla neskutečná!

Tisíce lidí z různých zemí, kultur a zdravotnických systémů, ale s jedním společným cílem: upozornit na celosvětový nedostatek porodních asistentek a na zásadní význam naší profese pro zdraví žen, novorozenců a celých komunit.

Pochod končil před kongresovým centrem, kde následoval kulturní program a společný tanec na píseň letošního kongresu Together (One Million More Midwives) od zpěvačky Abelone Melesse. Byl to jeden z okamžiků, kdy člověk opravdu cítil, že je součástí něčeho mnohem většího.

V neděli následovalo slavnostní zahájení kongresu, jehož součástí byl tradiční průvod národních vlajek. Vidět českou vlajku mezi vlajkami zemí z celého světa bylo něco, na co se nezapomíná. Sál byl naplněn více než třemi tisíci účastníky.

Čtyři dny, během kterých nebylo možné stihnout všechno

Samotný kongres trval čtyři dny. Každé ráno začínalo plenárním zasedáním věnovaným určitému tématu. Součástí byla úvodní přednáška významného řečníka a následná panelová diskuse tří až čtyř osobností z různých oblastí porodní asistence, zdravotní politiky či výzkumu.

Právě tyto diskuse často přinášely velmi zajímavé pohledy na to, jak rozdílně může porodní asistence fungovat v jednotlivých zemích. Zbytek programu byl doslova nabitý. Každý den následovaly tři časové bloky přednášek a workshopů. V každém z nich bylo možné vybírat přibližně z osmnácti současně probíhajících témat. A vybrat si bylo někdy téměř nemožné.

Program byl tak rozsáhlý, že jeho tištěná podoba měla přibližně 150 stran. Některé přednáškové místnosti doslova praskaly ve švech. Obrovský zájem byl například o témata porodnického násilí, interrupcí nebo domácích porodů. V některých případech se zájemci do místností jednoduše nevešli.

Nejdůležitější rozhovory se odehrávají o přestávkách

Vedle samotného odborného programu však bylo nesmírně důležité i všechno, co se odehrávalo mezi jednotlivými přednáškami. Setkávání porodních asistentek a dalších zdravotníků z celého světa. Nečekaná shledání, nová přátelství, výměna zkušeností, porovnávání doporučených postupů a fungování jednotlivých zdravotnických systémů.

Právě tyto rozhovory člověku často otevřou oči nejvíce. Například diskuse o dostupnosti interrupční péče v Kanadě ukázala, jak rozdílně mohou jednotlivé země přistupovat k reprodukčním právům a organizaci zdravotní péče. Ale jeden okamžik pro nás byl obzvlášť silný.

Když zjistíte, že jste u stolu jediní

Během snídaňového sympozia věnovaného doporučením WHO pro prenatální péči jsme seděly u jednoho stolu s kolegyněmi z Rakouska, Nového Zélandu, Papuy-Nové Guineje a dalších zemí. Diskutovaly jsme o organizaci prenatální péče a o roli porodních asistentek v jednotlivých zdravotnických systémech. Najednou jsme zjistily, že jsme u stolu jedinou zemí, kde není samostatná prenatální péče poskytovaná porodními asistentkami standardně integrována do systému. To nepochopení a následná lítost v očích našich zahraničních kolegyň byly všeříkající.

Pro mnoho ze spoludiskutujících je naprosto samozřejmé, že porodní asistentka poskytuje kontinuální péči ženě v těhotenství, při porodu i po něm. Že má jasně definované kompetence, odpovědnost a autonomii. Že žena má možnost si tuto péči zvolit a že je běžnou součástí zdravotního systému.

A my jsme znovu vysvětlovaly, proč v České republice stále bojujeme o něco, co je v mnoha jiných zemích považováno za základní standard.

Jeden svět, různé problémy, stejný cíl

Celým kongresem se neslo téma autonomie porodních asistentek, respektující péče a uznání různých modelů porodní asistence. Velmi silně rezonovala také otázka tradiční porodní péče a jejího místa v moderních zdravotnických systémech.

Je to téma, kterému z našeho evropského prostředí možná nemůžeme zcela porozumět, a přesto je nám v mnohém blízké. V některých zemích je moderní, regulovaná porodní asistence pevně ukotvena ve zdravotním systému, zatímco tradiční poskytovatelky péče usilují o respekt, uznání a spolupráci.

V České republice se přitom stále snažíme dosáhnout plného uznání kompetencí a autonomie samotných registrovaných porodních asistentek. Naše výchozí situace jsou tedy rozdílné, ale podstata mnoha problémů je překvapivě podobná.

Kdo rozhoduje o péči poskytované ženám? Kdo má právo tuto péči poskytovat? Jak zajistit, aby byla odborná, bezpečná, dostupná a současně respektovala individuální potřeby žen? A jak docílit toho, aby porodní asistentky byly skutečně rovnocennými partnery při tvorbě zdravotnických systémů?

Všichni řešíme podobné problémy, jen v jiném kabátku

Každá země má vlastní historii, legislativu, kulturní kontext i zdravotnický systém. Ale společným cílem zůstává bezpečná, dostupná a respektující péče o ženy, novorozence a jejich rodiny. A důležitým předpokladem této péče je silná, vzdělaná a autonomní porodní asistence.

Když půjdeme spolu, dojdeme dál

Na závěr bych ráda zmínila jednu myšlenku, kterou si z Lisabonu odnáším. Bohužel jsem si nepoznamenala jejího autora.

„Když půjdeme spolu, dojdeme dál.“

Myslím, že právě tato věta vystihuje celý kongres lépe než cokoli jiného. Neznamená to, že se musíme vždy a na všem shodnout. Neznamená to, že naše cesty budou jednoduché nebo že budeme mít všichni stejné podmínky. Znamená to ale, že máme společný cíl a naše síla spočívá ve schopnosti spolupracovat, sdílet zkušenosti a vzájemně se podporovat.

Jsem vděčná, že jsme mohly být součástí tohoto setkání, měly příležitost reprezentovat české porodní asistentky a mohly se podílet na rozhodnutích, která ovlivňují budoucnost naší profese. A především jsem vděčná, že i u nás máme profesní organizaci jako je UNIPA. Organizaci, díky které nemusíme kráčet každá sama.

Změna nepřijde přes noc. Pokud ale budeme postupovat společně, máme šanci dojít mnohem dál.

Za lepší péči o ženy. Za silnou porodní asistenci. A za budoucnost, ve které budou porodní asistentky samozřejmou a respektovanou součástí zdravotního systému.

 

Bc. Veronika Štěchovská, viceprezidentka UNIPA pro vzdělávání a mezinárodní vztahy 

Mgr. Anna Ťopková, koordinátorka studentské sekce UNIPA

 

Oficiální zdroje a další informace

ICM: Statement on the Temporary Suspension of the Position Statement on Partnership Between Indigenous and Non-Indigenous Midwives (17. 6. 2026).

ICM: Establishing the Position of a National Chief Midwife (14. 6. 2026)

ICM: Midwifery Models of Care Plenary 3 Explores Trust, Evidence and Better Outcomes

ICM: Consultation on ICM’s Position Statement on Midwifery Care for Indigenous Communities (14. 10. 2026).

Píseň kongresu: Together (One Million More Midwives) – Abelone Melesse