Pro dlouhou verzi si nejdřív pusťte tohle video. Jen pro jistotu dopředu napíšu, že je to těžké téma. Je to příběh loučení se s dítětem, které se narodilo mrtvé.
Když jsem začal pracovat jako designér služeb, nenapadlo by mě, že budu mít někdy před sebou takhle náročnou práci. Unipě pomáhám spolu s Petrou a Janou z Pábení navrhovat službu, která pomůže naplnit vizi: Chceme, aby se každá rodina, které zemřelo dítě v období kolem porodu, mohla pomocí kvalitní podpory a péče lépe vyrovnat s dopady této ztráty.
Díky ní poznávám, jak extrémně náročná je práce porodních asistentek. Jak záludný je systém, ve kterém hrají svou roli porodníci, gynekologové, porodní asistentky, terapeuti, pediatři, legislativa, zdravotní normy, lidské zvyky… Systém pro který navrhujeme službu tak, aby využila jeho silných stránek a nepokoušela se ho zbořit.
Stejně jako pro jakýkoli jiný změnový projekt je důležité uvědomit si, s kým tu hru hrajete. A pak chodit, zjišťovat, ptát se. V korporátním světě se návštěvy zúčastněných stran jmenují Leštění klik. V našem případě jde o advokacii = komplexní činnost, bez níž bychom celou práci navrhovali do šuplíku.
A díky ní si taky sahám na své maximum, co se emocí, které jsem zatím schopný dávat do projektů, týká. Když se v tématu vzdělávám, občas mi tečou slzy jako hrachy. Pozoruju, jak za designérskou hantýrku schovávám, abych nemusel nahlas použít slovo smrt dítěte. Překvapilo mě, s jakou silou na mě téma zapůsobilo, až to ve mě otevřelo otázku: když mají terapeuti nebo hasiči své supervize, neměli by je mít designéři občas taky?
Když jsem před třemi lety běžel pro dobrou věc poprvé, snažil jsem se poukázat na problematiku českých lesů a vybíral jsem tehdy v první peer to peer kampani Hnutí DUHA 20 000 pro lesy. O rok a půl později jsem akci zopakoval a vybral kolem 35 000 zase pro lesy.
Ne, že by mě téma pustilo. S Duhou spolupracuji dál na strategické úrovni a zrovna před pár dny celá mnohaletá lesní kampaň dospěla do finále.
Tentokrát je můj běh ale o něčem jiném. Je spíš pro mě samotnýho. 130 kilometrů Pražské stovky bude o víkendu 7. a 8. prosince víc, než jsem kdy v životě uběhl. Symbolicky jím chci vzdát hold porodním asistentkám a jejich neskutečné práci. Chci jím upozornit na už zmíněnou sbírku k tématu, o kterém se víc mlčí než mluví. Ve kterém, když na věc dojde, není problém, aby se s narozeným mrtvým dítětem nakládalo jako s biologickým odpadem. A to není dobrý vstup pro rozloučení se s úctou a možností vše dobře psychicky zpracovat.
Chci si sám pro sebe ukotvit a ještě silněji do paměti vrýt dobu, kdy jsem den co den překračoval hranice toho, co jsem si kdy myslel, že je práce designéra.
